Je to ji řada let, kdy v časopise česko-japonské společnosti KOKORO vyšel článek Pár řádků ke karate. Kritický článek o poměrech v českém karate však zůstal bez jakékoliv polemické i praktické odezvy.
Tématem článku byla nesnášenlivost, která je pohřebním ústavem karate, ale i všech ostatních ušlechtilých a východních cvičebních aktivit v západním prostředí. Dokázat přežívat v pohřebním ústavu je velice náročné. Životem to tam rozhodně nehýří.
Živelné podléhání přirozené i provokované nesnášenlivosti je jednou z hlavních příčinou zahnívání, rozkladu a přeskupování na nižší úroveň struktury hmoty.
Účelem Pár řádků ke karate nebylo živelné podléhání nesnášenlivosti, ale upozornění na nutnost technického řešení organizačních otázek v oblasti praktického tréninku. Jak bylo uvedeno, zůstalo bez odezvy. Nikoho z příznivců cvičení dotčených nesnášenlivostí technické řešení organizace tréninku nezajímalo. Takové řešení totiž vyžaduje vyvázání sebe z prožívání dané situace a nadhled z vyšší úrovně, tj. aspoň jednu duševní dimenzi vědomí navíc.
Nesnášenlivost je správnou imunitní obranou a ochranou související s životem a neohrožeností jedince, ale pokud není vhodně usměrňována, vede k fatálním výsledkům. Problémy nesnášenlivosti jsou vlastní všem živým organizmům a jsou také meritem věci veškeré morálky, zákonnosti i činnosti celé lidské společnosti.
Otázky nesnášenlivosti musí být velice pečlivě řešeny zejména v armádním prostředí, neboť armáda je základem společnosti a státu, a na jejím stavu závisí celá společnost. Vyhýbání se této otázce nebo její špatné řešení, je přímou cestou do pekel, cestou do závislosti na cizích nepřátelských vlivech, cestou do marasmu otroctví, vykořisťování, genocidy a často i cestou na popraviště.
Prostředí tréninku bojového charakteru je prostředím vojenským, kde nemohou rozhodovat rozmary infantilních a nedostatečných cvičenců, dětí a jejich maminek, ve kterém jeho aktéři (trenéři, cvičitelé, cvičenci, organizátoři, funkcionáři) sledují své úzké osobní materiální zájmy.
Pokud se zmínění činovníci nedokáží uvědoměle dohodnout na vyšších ideálech tréninku, je jenom dobře když se pohřbí i s pohřebním ústavem, který tak přičinlivě vytvořili. Lidská existence na takovém pohřebišti zcela ztrácí svůj smysl. Není pak divu, že je společností zacházeno jako s odpudivým odpadem.
Japonští vojáci za II. světové války nedokázali pochopit, proč spojenečtí zajatci v japonských zajateckých táborech nepáchali sebevraždy, ale rychle se přizpůsobovali jejich otřesným a ponižujícím podmínkám. Spojenečtí vojáci si tím vysloužili u japonských věznitelů bezbřehé pohrdání a nemilosrdné zacházení.
Spojenečtí zajatci ovšem chování japonské ostrahy nijak nechápali. Jestli ovšem ohledně skutečných příčin jatek II. světové války vůbec něco chápali? Poměry v lágrech nejsou pouze záležitostí věznitelů, ale i vězňů. (V této souvislosti připomínáme knihu Jamese Clavella – Král krysa).