V jakési televizní relaci se jeden pedagogický odborník zabýval hodnocením tělocviku u žáků. Podle něj, tělocvik by se měl vrátit do škol po jejich otevření, až k tomu odejde po korona krizi, a neměl by být zrušen.

Myšlenka hodnocení tělocviku ve školách je zcela zcestná, ale lepší nám odborníci a draze placené výzkumné ústavy pedagogiky a tělesné výchovy nabídnout nemohou. Všechna bída života, ve které žijeme, a kterou si nechceme nijak uvědomovat, je výsledkem zcestného pojetí tělesné výchovy či nesprávného hodnocení tělocviku.

Tělocvik může být správně hodnocen pouze sám sebou, a ničím jiným. Buď tělocvik u sebe hodnotíte kladně, a tak se mu rádi věnujete. Nebo tělocvik hodnotíte záporně, a pak jej odmítáte, nebo k jeho provádění vyžadujete hodnocení od druhých, nebo jej u druhých hodnotíte.

Jako společnost bychom měli tělesnou výchovu a tělocvik hodnotit jako svoji nejvyšší prioritu. Měli bychom jí podřídit svoji nejlepší pozornost, síly a prostředky. Měli bychom se snažit, aby se tělocvik u lidí hodnotil sám sebou jako hodnota jim nejvyšší. Jde přece o naše děti a o nás samotné. Opak je však smutnou a krutou pravdou.

Když nás samotné tělocvik příliš nevábí a spíše odpuzuje, měli bychom jej vhodně podporovat u druhých, zejména u mladé generace. Ovšem bez obvyklého obscénního hodnocení, tak aby jej druzí, zejména mladá generace, u sebe hodnotili správně a kladně, aby se mu rádi věnovali bez všech ostatních tolik obvyklých zvrhlých motivů.