Funakoshi Gichin uvedl, že trénink (karate) začíná a končí s respektem (rei). V našem prostředí intelektuálních hlupáků však toto pravidlo nijak neplatí. Tam je hlupákem nadřízený, šéf, věkově i cvičebně starší osoba, a vlastně obrazně řečeno každý, kdo neovládá diferenciální rovnice.

Nevážíme si ani obyčejných lidí a jejich práce. Jsou přece hloupí, ne? S námi samotnými je to však lepší. Umíme potměšile reflektovat všechno. Kdybychom nemohli reflexně reagovat a spekulovat, tak bychom byli úplně vyřízení. A tak abychom se intelektuálně zabavili, vymýšlíme si koniny.

Návodům k praxi nerozumíme, pleteme si je s intelektuálními výsledky naší logiky. Topíme se a diskutujeme nad radou: „Plav!“ Logicky rozebíráme, jak a proč bychom měli plavat, co z toho budeme mít, když budeme plavat a tak dále. Vlastně je dobře, když se utopíme. Nejsme k ničemu dobří. Jen otravujeme život sobě i druhým. Jako by toho všeho otravování nebylo na světě dost.

A co je také příznačné, chodíme otravovat druhé, kteří s intelektuálním třeštěním mysli nemají takové problémy jako my. Jako by nás někdo k tomu najal. A co nás takových je, zabedněných agentů střežících práh do zahrady, kam se nesmí…

Ježíš pravil, že sami do království nebeského vkročit nemohou, ale druhým v tom zabraňují. Není to nic nového, ani starého, ale je to stále aktuální. Stačí se v tom poznat, mít respekt, a zábrany padnou. Nemusí o tom nikdo vědět. Pozvolné změny si nikdo nevšimne.

Stačí mít respekt, vstát, plavat nebo chodit. Talítha kumi!