Svobodný Tibet je vykřičenou snahou určité části navedené, zaplacené nebo i zfanatizované veřejnosti. Jistě, kdo by si nepřál, aby každá země, každý národ i každý člověk byli svobodné? Je to myšlenka nanejvýše ušlechtilá, za kterou stojí za to žít a zemřít, zejména pokud se to zemření týká druhých.

Někteří si to osvobozování porobených národů a zemí přejí až tak moc, že ačkoliv jsou sami nesvobodní, stejně jako jejich národ a jejich země, jdou hrdinně osvobozovat nesvobodné národy a země druhé. Nakonec otroci osvobozují otroky jenom pro ještě větší otroctví. Dějiny jsou takových ušlechtilých snah plné, rovněž toho jak se nevydařily.

Abychom uvažovali reálně, pragmaticky, demokraticky a jak nám oni všemožní odborníci na svobodu a osvobozování radí, tak abychom mohli osvobozovat druhé, musíme být napřed sami svobodní, což znamená oplývat svobodou finanční.

Dostatek peněz na osvobozování sebe i druhých však poctivou prací na nepoctivé společenské zřízení za celý život nijak nezískáte. Musíte si počínat jako ti nevětší svobodní demokraté (v jiných dobách se ovšem nazývali jinak), a napřed musíte ty finanční prostředky získat nekalým způsobem. Dějiny jsou opět takových ušlechtilých privatizací a kolektivizací plné.

Svoboda nezávislá na financích je v okovech celosvětového i místního finančního systému naprostou chimérou. Jedině smrt dokáže takové okovy rozbít. Ačkoliv otroci nemají nic jiného, než své okovy, právě jich se bojí zbavit nejvíce. Že otrok nemá, co by ztratil, než jenom své okovy, v tom se západní filosofové jaksi mýlili. Většina otroků své okovy miluje. Bolest s nimi spojená jim dává pocit reality, který bez okovů rychle ztrácejí. Otrok se děsí ztráty okovů. Nicota a prázdnota v něm budí hrůzu.