Tuhle nedávno proběhl spor nějakých hlupáků o to, zda je správné při přemisťování došlapovat nejprve na špičku nebo na patu.
Zmínění odborníci neoblomně zastávali své stanovisko, že přemisťování na špičkách je jedině správné a opovržlivě pohlíželi na zastánce opačného stanoviska. Byla to situace zcela identická naší politické scéně, která zcela vylučuje jiné názory než ty údajně demokratické – ovšem demokratické pouze podle zastánců demokracie, kteří se na tyto posty sami z pochybných důvodů nominovali.
Na takovém chování a jednání není nic neobvyklého, neboť je tradiční součástí našich tolik výtečných a všem vnucovaných západních hodnot.
Ve zmíněném sporu bylo chybou zastánců přemisťování na špičkách, že sami nerozuměli ani stylu, který se snaží napodobovat a provádět. Prostě jej přijali spolu s věhlasem stylu, ke kterému se okázale hlásí.
Jejich hlavním argumentem bylo, že jejich styl cvičení je ten nejlepší na světě, pochopitelně jak jinak, a snažili se jej podpírat relativně správnými argumenty, které uváděli jako jedině správné a pravdivé.
Jistě uznáte, že setkat se ve cvičebním prostředí se stejným hnojem jako v mediální politice, je na zcela poblití. Tam by měla rozhodovat praxe a nikoliv ubohá a uslintaná propaganda. Trénink by měl veskrze pomáhat i v praktických ohledech občanského života. A není snad nijak potřeba připomínat toto pravidlo jeho příznivcům.
Kdo komu brání prakticky vyzkoušet obojí způsob provádění? Jistě je to jenom vlastní omezenost a nekalé zájmy.
Mluvíme-li v tomto případě tréninku o praktickém vyzkoušení, jedná se o experimentální výzkumné provádění obou sporných způsobů. Obvykle zde deset let takového ambivalentního tréninku nehraje žádnou roli. Brání tomu typicky nedostatečná způsobilost cvičenců k takovým úkonům.
Pouhé teoretické přesvědčení nebo pár chabých zkušebních provedení, zde nelze nijak akceptovat. Trénink je praxí a nikoliv problematickou teorií, která je provází.
Abychom viděli za masky druhých, je nutné předtím vidět za masku svojí. Živelné oddávání se nevoli, není nijak na místě. Nepřítel s ní obvykle předem počítá. Větší radost mu nelze udělat.
Otázka nepřítele je ovšem otázkou samou pro sebe. Staré ruské přísloví má jistě pravdu, když tvrdí: “Bože, zbav mne přátel, s nepřáteli si již poradím!” Je to zajímavý slovní koan (paradox). A je jistě zcela na místě neskočit mu unáhleně na špek. Zvláště, když Slované mají tak rádi líbezná slova.