Pro ty, kteří se trochu zajímají o historii karate, bude možná přínosné znát některé okolnosti jeho pronikání na Západ, potažmo před více jak 50 lety k nám do tzv. střední Evropy.
Byla to brutalita, přerážení cihel, desek a tvárnic, lámání valounů, urážení rohů jatečním býkům, usmrcení člověka jedním úderem a takové podobné projevy tvrdosti a mužnosti, které poutaly pozornost veřejnosti nepříliš duševně vyspělé.
Deformované pojetí karate se začalo šířit po II. světové válce z Japonska. Rychle se pozapomnělo na původní ideály a metody karate, a mnohem důležitější bylo získat přízeň západní veřejnosti. Demonstrace brutální síly předváděly tento vedlejší efekt karate jako ten hlavní. Zároveň s takovými upoutávkami se šířilo sportovní pojetí karate, které je dnes vydáváno za tzv. tradiční, ačkoliv takové vůbec není.
V uvedeném kontextu si musíme také uvědomit, že fyzická kondice tehdejší poválečné populace byla obecně velmi špatná. Již tehdy se projevovaly zhoubné příznaky civilizační degenerace. Avšak při srovnání obecně záporné kondice dnešní populace byla skvělá.
Fyzické pojetí tréninku bylo tehdy v polovině minulého století bezesporu správné, a dnešní populaci rozhodně velmi schází. Nemělo však u něj zůstat.
Jak bylo uvedeno, při pronikání karate na Západ se rychle zapomnělo na jeho původní smysl a ideály jeho tréninku. Cílem karate není tvrdost, ale měkkost. Mezi vyznavači karate je snad již dnes dostatečně známo, že aby bylo dosaženo správné úrovně měkkého tréninku, je nutné k tomu mít řádný tvrdý základ. Pro cvičence, kteří tvrdý trénink prodělali, je však fatálním omylem u něj po dosažení plné dospělosti setrvávat. Mohou tím urychlovat chátrání svého organizmu, a co je horší, obvykle tím zastavují svůj cvičební vývoj.
Na příčině cvičební i bytostné stagnace je infantilní lpění na své morální, motivační i mentální omezenosti. K takovým smutným koncům by trénink neměl rozhodně vést.
Omezenost má tu hlavní nevýhodu, že si ji omezený člověk neuvědomuje a nechce uvědomovat. Bytostná omezenost je bohužel podstatou i dnešního společenského zřízení, které se v jejím provokování, podporování a využívání bezprecedentním způsobem překonává. Hlavní vina však není na jeho straně, ale společnosti i jedinců, kteří bytostné omezování vítají.