Pořád se motáme v začarovaném kruhu. Přijdeme na cvičení a během několika cviků sebekriticky zjistíme, že jsme retardované či deprivované osoby. Po skončení tréninku si oddechneme a v občanském prostředí se opět chováme stejně hloupě jako předtím.

Zkušenosti ze cvičení na nás nezanechávají žádné pozitivní stopy, spíše naopak. V občanském prostředí si mezi podobně postiženými nešťastníky připadáme jako lepší lidé. Máme přece nad těmi, kteří si svoji deprivaci a retardaci neuvědomují, jistou výhodu.

Mnohé to nafoukne, vytahují se a nadýmají, ačkoliv si neuvědomují, že po tréninku, který je upozornil na zoufalý stav lidské bytosti, se opět chovají a pohybují podle svých starých schémat bez jakékoliv známky pozitivního pokroku.

Podobní lidé také dokáží skvěle dobře žít z mrtvol. Naleznou nějakou teorii a nominují se za její oddané příznivce. Náhle jim to velmi skvěle myslí. Září a rozplývají se láskou a pravdou.

Jistě, myslí jim to skvěle, ale pouze reflexně. První pokus o uvědomělý cvik je prozradí. Inteligenci, kterou se opájejí, jim poskytuje vznešený předmět jejich zájmu. Bez něj by je nikdo od obyčejných lidí, retardů a deprivantů nepoznal.

To byste nevěřili, kolik se najednou vyskytuje osvícených lidí, když přijde nějaká vlna duchovnosti pravé či falešné, jejíž jsou pouhými odrazy. Náhle se snaží druhým kázat o dokonalosti a dokonalých, jejichž mrtvolu uloupili, aby tím dávali najevo, že jsou také jaksi dokonalými, a že věci také rozumí. Žili bychom dávno v ráji, kdyby to bylo tak snadné a kdyby to byla pravda.

Něco na tom je – totiž na legendě, že učedníci Ježíšovi ukradli ze svatého hrobu jeho mrtvolu, a začali samozvaně před užaslými davy kázat jeho učení. No, také se proslýchá, že Ježíš zhnusený svými učedníky a oddanými uprchl před nimi do Indie, kde prý má svůj pravý hrob.

A co poslední večeře Páně? Čí mrtvolu tam vlastně nehodní učedníci hodovali?