Na našich stránkách často upozorňujeme na různé knihy, aniž bychom si dělali přílišné naděje, že vzbudí pozornost a zájem čtenářů, ale činíme tak spíše ze setrvačnosti. Nejsou to obvykle žádné světoborné knihy, žádná mistrovská díla, ale publikace vyžadující samostatnou práci s textem.

Napřed se musí stopař naučit číst stopy, potom se může vydat za hledáním cílového díla, které není zatíženo struskou a ani zbytečným balastem. Během této práce si tříbí své zkušenosti, názory, povahové rysy a schopnosti, aby cílový objekt náležitě ocenil. A nakonec by měl dle  názoru buddhistické nauky (dharmy) vidět dharmu všude a ve všem.

Kniha, na kterou bychom chtěli tentokrát upozornit, pochází z pera Ericha von Dänikena, konkrétně se týká prvního českého vydání jeho Vzpomínek na budoucnost (Orbis Praha 1969), která obsahuje i výborný doslov Ludvíka Součka.

Dnešní generace často pohlížejí na literaturu vydanou před rokem 1989 s neoprávněným despektem. Je obecně známé, že polistopadoví mládežníci, politikové a odborníci často nešetří sebevědomím, pýchou, pohrdáním, arogancí a všemi ostatním projevy mravní a duševní omezenosti. Budiž jim to přáno, když je to nadýmá pocity převahy, jedinečnosti, svobody a demokracie. Média a informační technologie učinily z malých lidiček obry.

Vykopávky, staré spisy, jeskynní kresby, legendy atd. byly dodatečně vřazeny do myšlenkového modelu, do pracovní hypotézy. Výsledkem tohoto hlavolamu byla pohledná a zajímavá mozaika, sestavená ovšem podle předem koncipovaného modelu, v jehož rámci byly jednotlivé díly – občas až příliš viditelnou vrstvou tmelu – k sobě skládány…Pochyby o každém myšlenkové modlu jsou však legitimní, by dokonce nezbytné – kdyby tomu tak nebylo, octlo by se všechno bádání ve slepé uličce. Naše poznatky o minulosti jsou pouze relativně pravdivé. Objeví-li se nové pohledy, musí být starý myšlenkový model – byť i sebedůvěrněji známý – nahrazen modelem novým…Nesmíme již nadále zkoumat staré věci starýma očima.

Nejsou výše uvedené výroky staré více jak půl století dnes stále více aktuálnějšími. Není v nich popsaná mechanika metodickým problémem každodenního života, a v našem případě i tréninku, který nemilosrdně selektuje všechny jedince? Nežijí dnešní lidé v myšlenkovém modelu, který je zcela řídí, a kterého si nejsou nijak vědomi? Neobsahuje tento model své teze i antiteze, které vnukávají jedincům falešné pocity jejich svobodné vůle?

Při praktickém tréninku je situace velice jednoduchá. Účelem zadání cviku a jeho cvičení je vytržení ze stereotypu myšlenkového modelu (snění o skutečnosti). Začátek (konec) každého úkonu je velice důležitý. Je však až příliš obvyklým nedostatkem cvičenců, že po zpozornění při zadávání cviku a cvičení okamžitě rádi zpětně upadají hypnotického modelu, ze kterého není možné, je po dobrém vytrhnout.

Schází zde přiměřená ryzí fyzická námaha, práce i bolest, které vhánějí vědomí do tělesné duchapřítomnosti, a které se pomocí svého vyspělého rozumu tzv. civilizovaní lidé, zvláště pak občané střední třídy (maloměšťáčtí inteligenti, polo-inteligenti) snaží pudově všemožně vyhynout. Tato zdánlivá chytrost však činí z lidí snadno ovladatelnou a poslušnou oběť záludné pasti myšlenkového modelu, ve které se cele nacházejí, a ze které by se snad i případně chtěli vyprostit. Marné je však jejich počínání.