Opakované zkušenosti zapadají do podvědomí, odkud činí z člověka (vědomí) svého otroka, kterého veskrze ovládají. Čím více je takových zkušeností podprahově uloženo, tím je to pro člověka horší. Stávají se neuvědomělým programem jeho osudu, který stále více amortizuje.
K ukládání opakovaných zkušeností je civilizovaný člověk vší silou civilizační kultury veden od svého narození až do smrti. Zkušenosti hutní, tuhnou a vytvářejí těžkou hmotu, která jej svojí tíhou táhne celý život do země. Běžný člověk tuto tíhu obvykle nijak nevnímá, pouze při výjimečných příležitostech. Snaží se z jejích okovů uvolnit různým křepčením, zábavou, používáním pohyblivých strojů (např. aut), otravami těla jedy jako jsou například alkohol, tabák a drogy, a převážně dislokací své pozornosti, vědomí i mysli mimo své tělo do přírodní či virtuální reality.
Člověk takto usoužen živoří, chátrá, chřadne a umírá, což obvykle sezná až pozdě na stáří, když již nezhloupne ještě více a zjistí, že bezúčelně vyplýtval na naprosté hlouposti nehorázná kvanty životních sil. Nezkušenost mládí jeho skepsi nevěří, a považuje jej za škarohlída a starého hlupáka postiženého minulostí, který životu nijak nerozumí.
A nyní, do této zdánlivě normální a správné situace přichází trénink, jehož hlavním způsobem provádění je opakování stále stejných zkušeností, pohybů, pozic, cviků a cvičení. Většinu zájemců o cvičení takový trénink svým únavným stereotypem ihned odradí, a z menšiny často učiní ještě horší sluhy usazených zkušeností a somnambuly poslušné svého podvědomí. A tak místo živého tréninku býváme svědky lunatiků, kteří sají životní sílu ze svých bližních, v případě tréninku ze svých cvičitelů, kteří se jejich cizopasnictvím nenechali odradit.
Málokoho napadne, že nahromaděné zkušenosti v jeho podvědomí jsou skutečným materiálem a předmětem tréninku. Pravým objektem skutečného cvičení není žádné napodobování druhých, které pouze tvoří jeho základní předstupeň, ale právě vztah vědomí a podvědomí (těla).
Ve vztahu vědomí a podvědomí není nikterak zřejmé, kdo je vlastně cvičitelem a cvičencem, žákem a učitelem. Velice dlouho není samotnému cvičenci nijak jasné, jestli se veze jezdec (vědomí) na koni (těle), nebo jestli koně ovládá a řídí. Většina hledá, jak by vzpurnému koni podvědomí povolila uzdu a sejmula opratě, a tak užila si volnosti, ačkoliv se nachází ve velmi zlomyslně konstruované ohradě. Ti snad nejhorší se nechali udolat a spatřují štěstí v bigotní podřízenosti opratím, které jim nasadili strážci proklaté ohrady.
Je asi úplně zbytečné popisovat krocení divokého koně (tekki), zejména těm, kteří jezdí na mrtvém koni, a těm kteří vztah vědomí a podvědomí u sebe nijak nezjistili a nijak nepochopili. A ti, kteří tento vztah seznali, by si měli především nejprve dokázat poradit sami. Dokud v tom ani trochu neuspění, je případná pomoc ze strany druhých zbytečná. Všemožných návodů, rad, pokynů, předpisů, vodítek, směrnic, poučení, receptů, informací a instrukcí je všude možně více než dost. Jenom slepí je nevidí.