Žijeme v pandemii Covidu. Už si na ni zvykáme. Není to nijak obtížné. Člověk si zvykne i na šibenici.
To, co pokrytecky vytýkáme nešvarům minulému století, dnes přesahuje všechny meze. Uniká to úzce vymezené pozornosti zaujatých mainstreamových médií i jimi dezorientované veřejnosti. Soudě například podle televizních pořadů o vaření, reklam, sportovních zpráv a senzačních informací ze života společenské smetánky, všechno je v naprostém pořádku. Stačí se jenom nechat několikrát očkovat, abychom měli úplný klid.
Teprve nyní si snad již více lidí povšimlo, že se společností není ohledně jejího mravního, duševního a tělesného zdraví něco v pořádku. Nemocnost se stala normou zdraví. Zvrhlost, ohavnost a zvrácenost jsou standardem normálního života. Zvykli jsme si na civilizační degeneraci a genocidu lidské rasy jako na pozitivní a zdravý vývoj, jako na správný kulturní a evoluční pokrok člověka a společnosti.
Zhoubný vliv civilizační degenerace není jev pouze známý z poslední doby. V moderní době na něj upozorňovali mnozí známí autoři již v minulém století (příklad viz níže). Oproti dnešní době, to však v minulém stolení byly zlaté časy. Přesto se nepodařilo na poli boje proti civilizační degeneraci dosáhnout žádného výraznějšího úspěchu a průběh této průmyslové choroby neustále zhoršuje.
Střízlivě vzato, obrat a pozitivní změnu v genocidním vývoji společnosti nelze očekávat. Bylo by dobré, kdyby se tato negativní prognóza ukázala jako mylná, ale nic tomu nenasvědčuje. Všechny mediální i jiné prostředky k boji s touto velice zrádnou pandemií máme k dispozici, ale je to úplně marné. Slouží pouze genocidní pandemii.
Hráz se již dávno protrhla. Posoudit to může nejlépe každý sám na sobě. Žádná statistická data nejsou k tomu vůbec potřeba. Naopak, právě statistické a jiné výpočty nás dostaly do této tristní a fatální situace.
Možná se někteří ptají, kdy toho marasmu budeme mít dost, kdy dojde k obratu, nebo zda vše musí jít skutečně až nadoraz? Podle toho, jak probíhají kampaně týkající se pandemie Covidu a jiné souběžné krize, nijak nadějně to do budoucnosti nevypadá.
Blížíme se ke dnu, a je otázkou, zda se od něj odrazíme, nebo jím propadneme ke dnu ještě nižšímu a horšímu. Záleží na každém jedinci, jak se k tomu postaví. Ale všichni obvykle čekají pouze na druhé. Nebo vstanou noví bojovníci?
————————-
André van Lysbeth (1919-2004) je známým propagátorem jógy. Ve své knize Lekce jógy, která vyšla v sedmdesátých letech minulého století ve francouzštině, uvádí následující slova:
Civilizovaný život, zprvu výchova a potom společenský život se svými zákony a konvencemi, na nás klade mnoho požadavků, které omezují a mění naše možnosti projevit se navenek. Společenský život nejenže potlačuje určité způsoby chování, většinou spontánního, ale i projev určitých emocí navenek. Robotizované chování, které nám civilizace vnucuje, aniž jsme si toho vždycky vědomi, se v nás posléze tak hluboce zakoření, že je považujme za normální. Důsledkem těchto nepřirozených aktivit, jakými jsou práce a život vsedě, dochází k tomu, že civilizovaný člověk už nemá možnost svobodně se projevit prostřednictvím vlastního těla, ztrácí kontakt se svým vnitřním světem a dokonce už ani není schopen správně používat své tělesné výbavy sloužící k činnosti. Jeho gesta jsou pak neobratná, neohrabaná, držení těla nesprávné, dech nepravidelný, povrchní, nepřirozený. (André van Lysbeth – Lekce jógy, Argo, 2018)