Útok bez obrany, obrana bez útoku, a útočník bez obránce a obránce bez útočníka, nemohou nijak existovat. Není nijak snadné určit morální status útočníka nebo obránce. Ať je tomu jakkoliv, je to válka (napětí), která ovládá subjekty války (protivníky).
Vesmír, největší dokonalost (taikyoku), čili polarita pólu kladného (yang) i záporného (yin) nemůže bez jednoho z nich existovat. Zákon jednoty a vzájemného působení protikladů to vylučuje. Muž předpokládá ženu a žena muže.
Prastará indická advaita či vedanta na takovou otázku odpovídají: Tat tvam asi (sanskr. तत् त्वम् असि). V konvenční realitě však pro mnohé tázající zůstává taková strohá odpověď nepochopitelnou.
Něco jiného je intelektuální pochopení (logické), a něco jiného je jeho bytostná realizace. V karate je nutné uskutečnit vše tělem. Čínské přísloví wushu tvrdí, že je snadné se naučit kung fu hlavou, ale převelice obtížné chodidly.
V konvenční realitě je uspokojivá odpověď na danou otázku nemožná. V ní se mění kritéria podle zájmů. K uskutečnění musí dospět každý jedinec sám, nikdo druhý to za něj učinit nemůže. V zevním životě lze pouze uvést nějaké směrnice či návody, které by snad mohly vést k správnému poznání a odpovědi, ale v praxi, která je ovládána reflexní komunikací to příliš mnoho nepomáhá.
Zatímco mnohé školy buddhizmu zkoumají řetězy příčin a následků, zen (karate) přistupuje k uvedené otázce pomocí velice jednoduchých paradoxů či otázek (koanů), tj. v tréninku karate pomocí různých, cviků, pokynů, pouček, protikladů a principů, které připomínají zmíněnou vedantu i advaitu. Jedním z takových principů je například prvotní příčina (taikyoku), která je předmětem, původcem i průvodcem celého tréninku karate.
Je nepochybně nemožné naučit se nějakou odbornou, morální či právní definici nazpaměť, a domnívat se, že tím byl splněn účel poznání. Ke zjištění toho, kdo je útočníkem, slouží v karate celý jeho výcvik, cvičební postup (do) i arzenál. Než však dospěje k přímému zkoumání povahy obrany a útoku, je nutné se pro tento úkol náležitě připravit – zlepšit své dispozice. Ostatně známé heslo karate přece tvrdí, že cílem cvičení karate není vítězství ani prohra (potažmo útok ani obrana), ale zlepšování charakteru toho, kdo karate provádí (karate-ka).
Proč cvičebně starší cvičenci preferují charakter (kara-kter) a nikoliv vlastní vítězství, prohru soupeře, a technickou a taktickou způsobilost, které by k tomu vedly? Že by o všem rozhodovala povaha (kara-ma)?
Primární otázkou tréninku karate tedy není, kdo je útočníkem a jak nad ním zvítězit, ale jakým způsobem lze své bytostné založení zlepšovat. Chce to pouze při čisté mysli (kara) provádět techniku karate (te), tj. při bdělém a dobrém mentálním rozpoložení mysli (kamae) fyzicky cvičit tělo (nohy). Teprve pak se uvidí…
Děkuji za zajímavý článek.
Napadlo vás někdy, jak je to velice hloupé a sprosté, když někdo podsouvá a namlouvá cvičencům nebo lidem vůbec, že mají soutěžit, bojovat a rvát se o své vítězství, a přitom každý jedinec z fóra posluchačů takových nesmyslů má být právě tím vyvoleným vítězem? A co ti ostatní, kteří nevyhrají a nezvítězí? Nebude jim to líto? A do onen potměšilý organizátor toho soutěžení? Jaký má z toho počinek, že druzí bojují?