V článku Záhada přímého úderu se píše, že „jejich cvičení je v rozporu s jejich duševní, silovou, tělesnou činností a také i s prostředím, ve kterém je prováděno„.

Je to jako stín, který nelze běžným způsobem překročit. Nejhorší je ten vštípený vzorec, jak co má vypadat. Ani vytrvalé cvičení a sebepozorování nemusí pomoci k lepšímu provedení cviku, protože je tam ono přesvědčení, které nám stále vnucuje určitou dráhu pohybu, fyzického i duševního. Vždyť my stále jenom obtahujeme pastelkou obrázek pod průsvitným papírem, jako malé děti, s tím rozdílem, že ony jsou šťastné. Tedy jenom zatím.

Většinou až pouze bolest a krize dokáží vyléčit tuto chorobu z přesvědčení. Jakoby bylo všechno předem dáno. I léta studovaný cvik je navzdory upřímné snaze spíše utvrzování se ve „správnosti“ chyb, jakési zabetonovávání se v onom chybném vzorci. To je prostě hrozné. Nevím, jak to lépe popsat.

Nejen v těle, ale i v prostoru kolem, se děje mnoho. Jde o husté prostředí, mimo jiné plné silových bodů, mezi kterými lze takticky pronikat a využívat jejich potenciálu, třeba jako když letí sonda daleko do kosmu a využívá gravitace planet, aby se tak dostala bez vlastní námahy tam, kam byla vyslána.

V podstatě mám v souladu s tezemi, jako např. v knize VDT, za to, že kdybych nikdy nedostal žádnou informaci, např. na tělocviku ve škole, nebo kdybych nečetl žádné knihy o cvičení, byl bych na tom dnes mnohem lépe. Ideální je nedostat NIC. Žádné, nebo alespoň úplně na kost ořezané pokyny a informace. Čím více popisu a rad, tím rychleji kráčíme ke smrti, k mrtvolnému cvičení, otroctví a dalším hrůzám…

Vlastně by se i kniha VDT dala zredukovat na několik listů. A ještě by toho bylo až moc. Myslím, že jedna kata nebo jeden základní cvik musí ve většině případů vystačit na desetiletí či dokonce celý život.  Na tohle už jsme, ale myslím mnohokrát narazili. Asi čím je svět a život složitější, tím jednodušší a soustředěnější provádění cviku by mělo být.

O zvrhlých závodech a soutěžích ani nemá cenu mluvit.