Uvádíme, zde výňatek z konceptu nové připravované knihy. Zajímal by nás váš názor, zda má smysl něco podobného publikovat? Zda vám to pomohlo lépe pochopit část mechaniky cvičebních postojů a projevů.

Hlavním problémem, se kterým se setkáváme při cvičení uvědomělých pohybů, je abstraktní mysl a racionální logické myšlení. Západně vychovaní a vzdělaní lidé žijí v náhradní umělé realitě, jejich mysl operuje v informační síti. Přechody do přirozené duševní reality jim dělávají značné potíže, které si obvykle ani neuvědomují. Není vhodné zde také hledat původ alkoholizmu, narkomanie a jiných závislostí?

Takové osoby neprovádějí své pohyby bezprostředně podle principů pohybu, a vzhledem k podmínkám, které vyžaduje jejich kondice a prostředí, ve kterém se pohybují (gravitační pole), ale snaží se vykonávat své pohyby prostřednictvím pochybných představ a informací o pohybu, které mají ve své abstraktní mysli.

Vzniká tak jakýsi kostrbatý a nemotorný pohyb, který se velmi obtížně zlepšuje, neboť jeho stereotyp je uložen do jejich podvědomí, kde je stále posilován stejným způsobem života i cvičení. Není nijak snadné se jej normálním způsobem nijak zbavit. Výklady, vysvětlování, logická argumentace a podobné způsoby působení bývají neúčinné. Někteří trenéři pak zoufají, zkoušejí všechno možné, jak by obelstili obelstěnou mysl svých cvičenců, ale také obvykle bezvýsledně. Vlastní obelstění se chrání egoizmem a pudem sebezáchovy.

Pokud k nějakému podstatnějšímu zlepšení u zatvrzelých cvičenců přece jenom dojde, velmi často tím jejich další cvičení končí. Síla náročné akce se vyčerpala. Málokdo je dobrovolně ochoten znovu podstoupit takovou trýzeň a dřinu, která je s takovým přechodem na vyšší úroveň tréninku spojena. Profesionální sport tuto situaci řeší přeplácením sportovních primadon, ale co amatérský sport, který na takové uplácení podvědomí a pudů peníze nemá?

V občanském životě se mohou uvedené osoby pohybovat přirozeně, spontánně i ležérně, a nepřipadají si při tom nijak trapně. Avšak v momentě, kdy se snaží provádět uvědomělé pohyby vyšší kvality, nebo jsou vystaveni pozornosti jiných osob, jejich chování se stává nepřirozeným, neobvyklým, i trapným. Takový nepříjemný stav v nich obvykle budí odpudivé traumatizující pocity, které jim znepříjemňují cvičení i život, a tím jim poskytují důvody k zanechání tréninku.

Někdy trvá dlouho, než se cvičenci uvedeného problému zbaví, pokud se to vůbec povede. Důležité je zde individuální cvičení v diskrétních podmínkách, kdy se jedinec nemusí za své nešikovné pohyby nijak stydět, a může tyto zlepšovat,  aniž by se cítil nekomfortně.

Při požadavku na sebepozorování a zvýšení bdělosti svého vědomí, cvičenci naopak bdělost svého vědomí snižují, rádi upadají do určitého hypnotického stavu a rychle přeskakují ze spontánní úrovně chování na úroveň neblahých reflexních stereotypů, kde se jejich bytost nachází v nežádoucí oblasti bytí.

Jako vhodné opatření proti zmíněným stavům trémy, je trvalá snaha o sebepozorování, počínající uvědomováním a pozorováním vlastního těla (nohou), při dobrém duševním rozpoložení. Je nutné být upevněn a stát pevně na vlastních nohách – fyzicky i duševně.

Praktickou nepřímou, ale účinnou pomocí, je i nevyhýbání se a priori nepříjemným občanským či cvičebně organizačním povinnostem, které oklikou otevírají omezenou duševní uzavřenost.