Populární filmová produkce Jurských parků nastartovaná patrně původním dílem Karla Zemana, Cesta do pravěku, nedopřává divácké veřejnosti klidu.
Zcela přezíravý postoj k Jurskému parku není ovšem také zcela na místě. Jurská produkce signifikuje závažná fakta, která jsou ozvami záhrobí na tomto světě, nebo dokonce i předurčují svými mentálními konstrukcemi jeho budoucí vývoj. Ze Skalní plošiny vyššího vědomí vypadá vše jinak.
Zdevastovaná Země je pro zdegenerovaného člověka místem velice nehostinným. Aby zde přežíval, trpěl a svého pokleslého života a si hanebně užíval, potřebuje především pozitivní myšlení, optimizmus, naději a víru v konzumní způsob života. Nebýt tohoto sebeohlupování, propadl by děsu a hrůze, které tím sebeohlupováním zatlačuje do podvědomí.
V záhrobí však květiny zhouby vesele bují dál a zpětně umocněny produkují na úrovni denního vědomí a abstraktního myšlení zmíněnou hrůzu a děs.
Lidé postižení syndromem mentální demence a civilizační degenerace převelice zajímá všechno, co se děje na tomto světě, a již vůbec nic z toho, co se děje v záhrobí na onom světě. Dokonce v tomto životním, spíše mrtvolném, postoji mezi sebou soutěží.
Každý zombie, co vleče své mrtvé a rozkládající se tělo od hrobu ke hrobu za sebou, opájí sebe i druhé tím, jaký je Jura. A pokud natáhne brka, ostatní zombie jej opěvují jako hrdinu, ačkoliv mu předtím nemohli přijít na jméno. Nyní, když se vědomí zemřelého konečně ponořilo do hlubokého bahna podvědomí, přestal být již nebezpečným, a ukazuje všem pozůstalým nostalgickou a sentimentální cestu vpřed.
Souhrn všech Jurů a hrdinů pak dává dohromady jakýsi Jurský park – takovou mladší dobu kamennou, která je zakrývána bludičkami a světélkováním vyspělé vědeckotechnické úrovně, která sídlí nad smrdutými bažinami mrtvol dinosaurů, zbytků a duchovitých cárů pravěkých i současných zavražděných i sežraných zvířat. Jejich duše se ve své bezbřehé zoufalosti, pomstychtivosti a nedostatku vhodných těl, vtělují do lidských schránek, aby zde působily k zmaru a zhoubě svých vrahů.