Toto je docela závažný příspěvek. Jsou jím dobře míněné rady, které snad alespoň některým cvičencům a zájemcům o náš trénink mohou pomoci překonat jeho různá úskalí.
Náš trénink se může často jevit jako všelijak zmatený, ale na jeho pozadí jsou diváci (cvičenci), kteří by neměli ztrácet ponětí o sobě. A pokud žádné takové nemají, mělo by se naším způsobem tréninku postupně vytvořit.
Byly doby, kdy přežití příliš náročného fyzického tréninku (karate) dělalo cvičencům značné problémy. V tělocvičně nebylo hnutí, nedalo se zde dýchat, vlhkost a dusivý zápach potu vytvářely jakousi mlhu, okna byla zavřená a kvůli míčovým hrám zakrytá železným pletivem, na podlaze bylo kluziště z kaluží potu, a cvičenci zoufale postrkovali očima ručičky hodin na zdi, jen už aby byl konec cvičení.
Cvičení se konala jedenkrát týdně, a dalo hodně práce, aby se člověk po absolvování takového uvedeného tréninku dal za sedm dní do pořádku, rehabilitoval se, a byl schopen dalšího náročného cvičení.
Za půl století se toho hodně změnilo. Jsou jiné podmínky, jiné okolnosti a jiní lidé. Výrazně se změnil i trénink karate, pokud jej lze takovým názvem někdy vůbec nazvat. Otázka, jak přežít trénink však často zůstala, ačkoliv v jiné podobě. Tentokrát v podobě více duševní, než fyzické, než jak tomu bývalo dříve. Pozor, zbýváme-li se zde otázkou, jak přežít trénink, myslíme tím náš trénink, naše způsoby a metody našeho tréninku.
Prvním pravidlem je uvědomování si těla, které tvoří jakýsi rám či formu (kata) uvědomování. Konkrétně se to hlavně týká nohou (chodidel) a jejich tří možných pozic (zavřené, otevřené a neutrální).
Druhým pravidlem je uvolnění váhy těla dolů k zemi či pod zem, s pocitem jakoby tělo bylo zavěšeno shora z nebe za vrchol hlavy. Tělo se tím dostane do přirozené rovnováhy a kontaktu s gravitačním polem.
Snahou cvičenců by mělo být, aby během celého tréninku dodržovali pravidlo první a případně druhé. Ze stavů, které jsou tím navozeny, by se během cvičení neměli za žádnou cenu nechat nijak vyšinout.
Během cvičení a všech jeho peripetií, by se cvičenci měli k uvedeným pravidlům a stavům, které navozují, neustále vracet. Neměli by se nechat unést dalšími pokyny ke cvičení, různými povely, výklady, vysvětlováním a podobnými ataky ze strany trenérů.
Cvičenci by se rovněž neměli vzdávat uvedených pravidel při vlastních pohybech, postaveních a polohách, které vykonávají. Měli by se k nim stále vracet.
Cvičenci se mají snažit za uvedených podmínek (pravidel) cvičit podle pokynů trenérů, ale nesmí podléhat jejich různým apelům, nátlakům, nepříjemnostem, svodům a útokům vedeným na jejich pozornost, mysl, vědomí, a případně i tělo. Jsou tak vlastně vystaveni válce v přímém přenosu.
Zvládnutí prvního a druhého pravidla tréninkem, by se měli cvičenci snažit převést postupně i do svého občanského života. Vytvořila by se tím velmi dobrá základna pro další úroveň tréninku a přijetí dalších pravidel, která se jí týkají. Stavy navozené prvním a druhým pravidlem nakonec splývají do stavu jednoho, který nazýváme tělesnou duchapřítomností (kamae).
Uvedený způsob tréninku mnohým nevyhovuje. Přicházejí si na cvičení přece odpočinout, pobavit se a nikoliv se trápit. Chtějí například prožívat zápasení, zapomenout na všední starosti, vyčistit si pomocí bušení do pytlů a soupeřů tzv. hlavu (mysl), užít si soutěživosti a duševně rozptýlit. Nechtějí se zabývat podle nich údajně složitými otázkami naší metody tréninku, ačkoliv tyto jsou ve své podstatě převelice jednoduché a prosté, a mají právě navodit čistou a prázdnou mysl (kara), kterou marně hledají ve svém dekadentním pojetí tréninku a sebe.