Je to už vícero let, kdy na letní škole v Německu na hradě Burg Rabenstein Detlef W., jinak velmi vynikající cvičenec karate, projevil svůj zájem a dotázal se, ohledně toho, proč se mu nedaří provést techniku způsobem, ke kterému byl trenérem při tréninku naváděn.

Detlef, jelikož byl velmi zkušený cvičenec, dobře vnímal rozdíl mezi svojí technikou a technikou předváděnou trenérem, ale tato úroveň byla pro něj nedostupná a nechápal proč.

Bylo snadné na jeho dotaz odpovědět, ale bylo mnohem těžší pro Detlefa pochopit a realizovat to, co mu odpověď sdělovala. Je to problém velice obecný, tak jej zde zmíníme. Třeba budete úspěšnější než Detlef?

Detlefův problém spočíval v sebepozorování při provádění techniky svého pohybu. Nevnímal, že na předmět svého pozorování nanáší svojí snahou clonu (závoj), která neumožňuje vidět její princip. Je to podobná situace jako při omítání holé zdi maltou.

Cvičenci začnou cvičit, a okamžitě, aniž by si toho byli kdy vědomi, omítají zeď tlustou vrstvou omítky, pod kterou zeď (princip) není vidět. Je zbytečné jim doporučovat, aby se při cvičení nechovali automatickým způsobem, pouze to mechaničnost jejich automatického provádění cviků posiluje.

A teď, babo raď! Poraďte, jak na vás? Myslíte, že to lze jiným způsobem, než jakým to s námi občany činí tvůrci veřejného mínění a jejich chlebodárci?

Explore More

Siločáry

Princip na obrázku, který se skrývá za tradičním rozlišením japonských cvičebních stupňů karate (kyu a dan), ale i jiných bojových umění.

Konec konců

V tisíci zdánlivě nedůležitých a nepodstatných věcech jsme jako společnost, souhlasili s vlastní genocidou, a také genocidou svých dětí a druhých lidí. Zrychlující civilizační degenerace, kterou nazýváme pokrokem, nám dělala a dělá

Prosté karate

Nedávno při jednom hovoru povstala otázka cvičení karate, respektive jednoduchého tréninku karate, který by byl vhodný k provádění ve všedním občanském životě. Klasický trénink karate, který býval u nás dříve prováděn