Příkladem psychologického hlavolamu, na který jsme si všeobecně zvykli, a který považujeme za zcela normální a správný, může být provedení dvou cviků, které na níže uvedených fotografiích provádí mistr karate Hanashiro Chōmo (花城 長茂, 1869–1945).

Uvádíme zde příklad ze cvičebního prostředí, ale možná vás napadne, že něco podobného či stejného se děje v celé populaci, která je nevědomky unášena procesem dekadence, který si nijak neuvědomuje.

Povšimněte si pozicí nohou, jaké zaujímá Hanashiro Chōmo, při provádění předního kopu (mae geri), a pak se třeba nechte vyfotit při svém napodobení tohoto cviku. Potom porovnejte provedení na obou fotografiích.

To samé se pokuste při napodobení druhého cviku, kterým je protiúder (gyaku zuki)

Jistě, jedná se o historický styl cvičení. Dnes se cvičí poněkud jinak, můžeme mít k uvedeným provedením i určité výhrady, ale principy zůstávají stejné.

Tou záhadou je hlavolam, proč cvičenci nebývají schopni svým provedením cviku napodobit tělesný vzor (zde předvedený na dvou fotografiích). Obvykle se jim jejich provedení jeví stejné, ačkoliv takovým vůbec nebývá. Nebo jim v tom mohou vadit kondiční a psychické indispozice, které odmítají řešit.

Mnohým cvičencům nijak nevadí, aby svou neschopnost napodobit vzor šířili dál, a tím pomáhali urychlovat proces dekadence. Již vůbec nemluvíme o tom, že by měli být schopni se ztotožnit z principem vzoru, aby jej úplně pochopili.

Nejsme schopni napodobit obyčejné tělesné tvary (polohy, postavení, pohyby). Nijak nás to nezaráží. A co potom, když má jít o napodobení duševního vzoru, nebo ztotožnění s jeho principem? Vynecháme-li rezonanci, sugesci a reflexi mrtvých zrcadel a podobné jevy, ke kterými je řízena běžná komunikace mezi osobami, možná objevíme závažný problém. Možná z něj povstávají všelijaká neštěstí a pohromy…