V počátcích zveřejňování karate (do) šlo hlavně jenom o praxi, posléze začalo jít pouze o teorii. Tento vývoj nepostihl jenom nás, ale došlo k němu i v kolébce moderního karate u protinožců, tj. v Japonsku, a u samotného otce moderního karate Gichina Funakoshi.

Původní okinawské karate spočívalo na přísné kázni a praktickém cvičení. Počty žáků a množství cvičení byly malé. Učitel měl pouze několik žáků (karate-ka) a cvičilo se pouze několik sestav (kata). Vše obvykle v minimálních počtech jedné až tří sestav a žáků.

Moderní doba a zavádění nových západních pořádků zapříčinily na Okinawě rozšíření počtů žáků i způsobů cvičení. Ještě k většímu jejich zvětšení došlo po expanzi karate do Japonska.

Po druhé světové válce, když došlo k přenesení karate na Západ, do Ameriky a do Západní Východní Evropy, byla v počátcích rozvoje ještě patrná snaha o kvalitu a nikoliv kvantitu, ale časem vzala za své. Převládající sportovní zaměření karate zcela změnilo metodický a technický charakter tréninku karate. Karate se začalo cvičit podle západní metodiky sportovního tréninku, takže mezi ním a kopanou dnes nebývá přílišného rozdílu.

Proces ztráty kvality je patrný i v díle Gichina Funakoshi. Jeho první knihy se zabývaly pouze technickým popisem cviků (pozic), a to zejména sestav (kata). A jeho poslední práce se vyznačují hlavně teorií. V procesu vývoje se ukázala prvořadá nezbytnost správné morálky a motivace, a nikoliv techniky.

Většina cviků a sestav je ve sportovním karate známa. Chybí tam však zmíněné základní předpoklady skutečného karate, kterými jsou správná morálka a motivace, a ke kterým by měli cvičenci pomocí sportovního tréninku a soutěžních zkušeností dospívat. Nějak se to však neděje.

Sebeobranné karate je na tom poněkud lépe, než karate sportovní, neboť si podržuje tradiční ráz. Soutěživost a útočnost se v něm nevyplácejí. Jeho nevýhodou je jeho zaměření na imaginárního a fyzického nepřítele, které jej omezuje. Pokud je však tento vývojový stupeň překonán, nic nebrání v postupu na vyšší úroveň tréninku.

Teorie vzniká odchylováním od praxe, a měla by k ní zpětně vést. Praxe je sledováním a uskutečňování principů a ideálů. Pokud se tak neděje, mluvíme o dekadenci, o promrhávání a úpadku bytostných kvalit. A to tím horší, čím méně si jí nejsou její nositelé vědomi.

Takový je již chod světa. Z ničeho vše pochází, rozlišuje se, množí a zmenšuje, až v ničem mizí.