Poučka zenového buddhizmu praví, že každý je sám sobě svým učitelem (mistrem). Není tomu tak jenom v buddhistickém tréninku zenovém (ženovém), ale i v životě jako takovém vůbec.

Musíme připustit, že výklad uvedeného rčení je víceméně ironický, a jak známo, mezi ironií a realitou může být jen několik chvilek, nebo i věků. Zenová úsloví podobně jako naše lidová moudrost jsou paradoxy, jejich význam se mění dle zkušeností, poznání a osobního vývoje jedince.

Můžete mít jakékoliv idoly, učitele či mistry, můžete je jakkoliv uctívat, následovat a velebit, ale vždy tomu tak bude podle výše uvedeného pravidla. Nebýt tak tomu, byli byste mrtví. Vnímali, mysleli a jednali byste pouze jako mrtvé stíny či součásti hnacích sil, kterým nerozumíte, a které nevnímáte.

Cvičební proces, který uvedenou poučku realizuje, se v japonském bojovém umění (bushido) nazývá suhari.  Spočívá nejprve v naprosté podřízenosti učiteli (su), postupném osamostatňování (ha) a končí v osamostatnění (ri). Jeho účelem je transcendence a případně náprava věci veřejných (nauky) pro příslušnou dobu a místo. Západní příznivci východních pojetí tréninku si však uvedený proces vysvětlují svérázným způsobem po svém.

Podřízenost a respekt (rei) k trenérovi, cvičitelům, cvičencům a tréninku (do) zaměňují za slepou příchylnost nebo pokrytectví, osamostatňování si vysvětlují jako odtržení své individuality od individualit jiných osob (cvičenců, cvičitelů a trenérů), a osamostatnění chápou jako potvrzení majestátu omezenosti své osobnosti. Místo splynutí s podstatou, příznivci tréninku podléhají procesu periferní individualizace na úrovni úzkého a tvrdého vymezení svého vědomí. Jelikož se jedná o proces všeobecný a všudypřítomný, pokládají tento svůj zvrácený akt za správný.

Pomozte hendikepovanému člověku, a on, jakmile se svého postižení trochu zbaví a dosáhne průměrné úrovně normálnosti, většinou začne nabyté výhody zneužívat ke svému osobnímu prospěchu, a také k újmě ostatních hendikepovaných, z jejich prostředí se nezaslouženě a s cizí pomocí vytrhl a povznesl.

Je to zcela obvyklé, že chovanci sociálních, nápravných a výchovných zařízení z neúspěchů vinní své vychovatele, a že úspěchy mylně přisuzují samosebou svým neexistujícím zásluhám. Lidé, zvláště ti západně zformátovaní, bývají velmi nevděční. Nevděk, cizopasení, příživnictví, parazitizmus a zcizování cizího duševního i hmotného vlastnictví, často považují za úplnou samozřejmost. A kdo tak nečiní jako oni, takové považují za slabomyslné, které je nutné lstivě či drze zneužívat. (Uvádět příklady exponentů z kramářského politického teátru není jistě nutné.)

Trénink má být především nápravným tělocvikem psychologického a morálního charakteru. Jeho západní příznivci však trpí nevděčností, a tak se po nabytí určité způsobilosti v nápravě svých osobních věcí velmi často nenávistně mstí jak tréninku, tak trenérům, cvičitelům i ostatním cvičencům. Z bývalých přátel se náhle stávají nerudní nepřátelé, a pokud se jim trénink nestane výdělečně parazitním byznysem, tak často dochází k jejich osobnímu vymezení a zapouzdření.

Ačkoliv zmínění nevděčníci většinou dosahují lepšího sociálního zařazení, dochází u nich k mentální regresi a retardaci své vlastní osoby. Po pokusu o kladný vývoj se projevuje návrat na k původní záporné úrovni nebo i níže.

Bytostný vývoj se nepohybuje stejnoměrně a strmě vzhůru, ale klikatě přes své vzestupy a pády, a jak se v Zemi vycházejícího slunce říká, sedmkrát dolů a osmkrát nahoru (nana korobi ya oki). A člověk je v něm sám sobě svým nepřítelem.