Toto je nejlépe prodávaná kniha o senzačním sebeobranném systému nyní zaplavujícím svět. 500.000 kopií bylo prodáno. Přes 200 obrázků vás naučí odvrátit jakéhokoliv útočníka, aniž záleží na tom, jak je velký nebo silný. Jednodušší než judo. Nebojte se žádného muže.
Kniha Super karate made easy od autora Moja Rone (Lancer books, New York, 1968) je z období nadšeného rozvoje karate v USA, který byl postupně pohlcen a převálcován profesionální komercí. Karate bylo přeneseno do USA po okupaci Japonska armádou Spojených států při konci II. světové války.
Samotná okupace Japonska, hanebné svržení dvou atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a urychlená kapitulace Japonského císařství je zahalena některými nejasnostmi. Původně podle spojeneckých smluv měl prý Japonsko porazit SSSR. Patřičný vojenský kontingent na východním území SSSR se již shromažďoval (v konečné fázi to mělo být 1.000.000 sovětských vojáků).
Japonci pod záminkou atomového útoku USA a díky němu vlastně unikly pod ochranu USA děsivé síle Rudé armády a také drsné a spravedlivé odplatě za své brutální a bestiální chování ve II. světové válce.
Američtí vojáci z okupačních sil se v Japonsku setkali s karate, které se tehdy v Japonsku dynamicky rozvíjelo. Autor dokonce uvádí, že již té době měli japonští vojáci ve výcviku zařazeny prvky karate. Při návratu amerických vojáků domů se pak karate přeneslo do USA. Odtud se spolu s americkými vojáky dostalo do Západní Evropy, a posléze i do Evropy Východní, čili k i nám.
Většina lidí, kterým by se příručka Super karate made easy dostala do ruky, by ji možná s unáhlenou pohrdlivostí odložila jako nezajímavou a špatnou. Kniha jistě oplývá mnoha nedostatky. Není výpravná, jak jsme dnes u podobných publikací zvyklí, historie karate je v ní poněkud nepřesná, kresby jsou dosti amatérské, i když pro potřeby sebeobrany dostačující, a tak podobně.
Pro osoby s nedostatečným zájmem o cvičení karate je uvedená publikace nezajímavá a nepotřebná. Přesto pro ojedinělé jedince mohla ve své době být přínosnou, neboť svojí nedostatečností nutila k samostatnému studiu.
Samostatné studium (teorie, praxe, teorie) je ovšem podstatou nejen obvyklého vědeckého výzkumu, ale i onou legendární metodou tréninku karate (dó), o které se většina dostupných publikací nijak nezmiňuje, nebo ji uvádí z důvodů nevědomosti nebo zištných zájmů na scestí.
Aspoň některé zajímavosti z knihy Super karate made easy: Autor například uvádí zásady diety, některá cvičení z jógy, upozorňuje na důležitost držení těla aj. Za zmínku rovněž stojí, že autor radí čtenářům, ženám i mužům, aby se nebáli mužů. Rovněž je velice zajímavé až jaksi roztomilé, jak ponouká čtenáře, aby si místo drahých komerčních kurzů karate ($ 250) raději zakoupili jeho levnou příručku ($ 4,95).
Jak z předešlého vyplývá, autorův návrh lze jenom vřele podpořit, aniž bychom tím odsuzovali drahé kurzy karate, které díky přivoděným zkušenostem mohou k samostatnému praktickému studiu a cvičení právě vést.
Má dnes vůbec někdo z příznivců karate, zvláště těch západních, takový nadšený zájem o karate jako jeho pionýři? A o co mají dnes vlastně lidé zájem? Není to jejich zájem, který ničí lidi?